V lednu 2020 jsme se vypravili na exkurzi do berlínských lesních školek, kde jsme zažili tři dny naplněné zážitky a sdílením. V doprovodu průvodců a tlumočníků, jsme hledali propojení s praxí v České republice a inspiraci pro nové metodické nápady. V Německu fungují lesní školky již 25 let, přesto je to stále “novinka“. Veřejnost řeší stejné otázky, jako u nás – zda se děti připraví na školu, zda se nezraní, zda se neztratí. Díky ještě delší zkušenosti mohou s klidným svědomím opakovat, že děti jsou připravené na život a v bezpečí.

Do školek Robin Hood a Lesní běžec jezdíme již sedmým rokem. Díky této kontinuitě zde vznikla pevná síť vztahů, a můžeme také vnímat proměny, kterými si jednotlivé školky procházejí. U Lesních běžců vnímáme posun v tom, že se otevírají návštěvám, jako jsme my a s větším sebevědomím a radostí ze své práce sdílejí, jak jejich školka funguje. V Robinu Hoodovi před třemi lety založili lesní základní školu. Bylo znát, že je to pro ně náročné, a že celý tým ještě stále hledá rovnováhu v silách, které do nového projektu investují. U Lesních knížat (název je podle obce “Knížecí les”) jsme byli letos svědky náročné situace, když se převádí spolek na nové osoby z důvodu vnitřních rozporů. Ve všech školkách, které jsme v Berlíně letos navštívili, učili muži. Pedagogická profese je v Německu lépe ohodnocena, jak společensky, tak finančně. A přínos mužského elementu je jednoznačný.

Pociťujeme také posun na straně naší “české expedice”, která do školek zpočátku jezdila s otázkami týkajících se běžného fungování – jak řešit spaní, stravování, jak staré děti přijímat…? Nyní už jsme v těchto otázkách dále, ale od berlínských školek se máme stále co učit. Ačkoliv základ je všude stejný – být venku za každého počasí, hrát si v podnětném prostoru lesa, rozvíjet pozornost k přírodě a sobě navzájem, tak první dojem, který se opakuje při každoroční návštěvě Berlína, je vnímání klidu ve školce. Na děti nikdo nespěchá, a dospělí k dětem používají mnohem méně pokynů a vysvětlování. Vše má svůj jasný řád a rytmus, věci mají své místo, děti vědí, kde se čeká, a co následuje. Účastníci si tak odnáší předsevzetí, aby dětem lépe zorganizovali den i týden a udělovali tak méně pokynů. Některé školky, které v Berlíně navštěvujeme, jsou inspirované tzv. kojotím učením. To se projevuje tím, že děti velmi dobře vnímají stopy zvířat a jejich široký kontext – díky tomu mají blízký vztah k místu prostřednictvím konkrétních rostlin a živočichů, kteří zde žijí.

V Německu existuje Spolek lesních a přírodních mateřských škol, který sdružuje okolo 1500 organizací, což je přibližně polovina všech existujících. Překvapilo nás, jak málo jsou propojené lesní školky v rámci Berlína. Školky si vzájemně nepomáhají a musí tak vše řešit samy za sebe. Lesní školky zároveň v Německu fungují v každé spolkové zemi jinak. To je výhoda i nevýhoda – jsou země, kde jsou běžnou součástí vzdělávacího systému (např. Berlín) a naopak jsou země, kde bez zázemí lze provozovat lesní školku jen dopoledne a na oběd už děti musí domů. I proto je Německo tak inspirativní, vidíme různé přístupy a jejich dopad pro vzdělávání a výchovu dětí. V Berlíně jsme nyní vnímali silný tlak na prodlužování otevírací doby lesních školek, což hraničí s tím, co malé děti potřebují – odpočívat a být také doma, s rodiči. Zástupci školek se obávají také tlaku zvenku na neustálou přestavbu zázemí z důvodu nových požadavků na bezpečnost nebo hygienu, ačkoliv se zde žádná nehoda ani epidemie neděje. Udržet zdravý rozum, zdravé prostředí a vztahy mezi lidmi, to je cíl, který nás všechny spojuje.

Dojmy z exkurzí v minulých letech si můžete přečíst v článku Johany Passerin o exkurzi 2017 a reportáži Luboše Vedrala z roku 2018.