Od kolika let by se dítě mělo samo rozhodovat o tom, kdy a zda půjde spát?
To je velmi zásadní otázka, zvlášť když se na to díváme z pohledu masového užívání technologií dětmi a mladými lidmi. Neznám rodiče, který by si nedělal starosti ohledně toho, zda jeho -náctiletý potomek neponocuje moc dlouho před obrazovkou tj. modrým světlem, které je úplný zabiják kvalitního spánku. Takže dokud je dítě dítětem, měl by mít rodič nějaký vliv na to, kdy půjde jeho dítě spát, například i nastavením rodičovské kontroly na počítači a mobilním telefonu. V předškolním věku by měl mít rodič absolutní moc nad tím, jak bude vypadat denní rytmus jeho dítěte. Představa o tom, že “dítě samo nejlépe ví, co je pro něj dobré” ohledně spánku, jídla atd. je bohužel úplně scestná. Generace současných rodičů vyrůstala na konci poměrně autoritativních 80 let, kdy s autoritou byla spojena ignorance vůči emocím, a proto ve svém vlastním rodičovském stylu mají velmi vyhýbavý vztah k autoritám obecně, a teď řeknu něco nepopulárního, nechtějí být autoritou pro své dítě. Chtějí být kamarádi. Ale tak nenaplňují primární potřebu svého dítěte být v bezpečí. To bezpečí mu totiž může poskytnout jen někdo, kdo “to ví nejlíp”, kdo ví, kdy a co bude, kdy se půjde spát, kdy bude oběd, který určí, jak se má dítě chovat v určitých situacích, a zároveň svému dítěti poskytne bezpečný prostor pro vyjadřování emocí a sebeprožívání, čímž se dítě naučí tzv. seberegulaci.

Jakou další roli v tomto procesu hraje rodič?
Dítě potřebuje základní zážitek bezpečné vztahové osoby, která pro něj činí rozhodnutí, které může důvěřovat, na které může být závislé…tady mluvím o věku do 7 let, o fyziologické vztahové závislosti, ze které se pak rodí zdravá nezávislost a svoboda. Dítě potřebuje zkušenost bezstarostnosti, kdy je zcela osvobozeno od nutnosti činit rozhodnutí, vybírat si, prostě zkušenost, že pečovatelé dělají dobrá rozhodnutí – tím dítě nabývá zkušenost, že život je dobrý. Jinými slovy učí se mít důvěru v život a lidi. Moc hezky o tom píše třeba Christof Weichert, který dělal výzkum rezilience (komplexní psychické a fyzické odolnosti), a ten faktor láskyplné autority se tam ukázal jako hrozně důležitý.

Jak by měl vypadat prostor pro spaní?
Doma je normální, že máme každý svou postel, svoje místečko, kde se nám bezpečně usíná. Nikoho by ani nenapadlo jednou usínat v kuchyni na zemi, podruhé v obýváku a po třetí někde úplně jinde. Ani ve školce to není jiné. Pokud chceme vytvořit podmínky pro dobrý spánek, kde děti usnou samy a s radostí, pak potřebujeme udělat to samé. Ideální je vlastní postýlka, která patří tomu dítěti, které v ní spí, kde má svou kožešinku nebo deku, spacák nebo peřinku, polštářek, plyšáka. Prostě útulno. Ideální je, pokud se v daném prostoru, ložnici, nedělá nic jiného, tj. děti si tam nechodí hrát, maximálně se tam skladují věci.

Co patří mezi osvědčené spánkové rituály?
Pamatuji si, že nám babička zakazovala hrát si v ložnici, a když, tak jsme si mohli hrát jen na koberci a nikdy na posteli nebo v peřinách. Neexistovalo, že by se v posteli dělalo něco jiného, než spalo. Chci říct, že uspořádání prostoru pro spánek je spolu se spánkovými rituály a dostatkem pohybu jediná věc, co můžeme pro dobrý spánek udělat. Můžeme jenom vytvořit podmínky a odstranit škodlivé vlivy, nemůžeme dítě “donutit usnout”.
Pro zdravý spánek má taky význam teplota – v chladu se spí nejlépe, Teplota do 15 °C je ideální, a to i doma. Přílišné teplo může být příčinou toho, proč malé děti večer nemohou usnout. Doma je také důležité, jak je ložnice dětí využívána a uspořádána. Pokud má malé dítě postel jako hernu, hrad se skluzavkou, může to být velká zábava přes den, ale pak večer to může být problém – jak to má dítě poznat, že se jedno místo změnilo v jiné? Proto se hodně vyplácí, aby postel byla prostě postel, kde se spí, maximálně tak ještě čte pohádka nebo stoná. Dobrému spánku dětí doma může také bránit to, pokud má rodič v dětském pokoji pracovnu, je tam televize nebo počítač. Nejde jenom o elektromagnetické záření, ale i o to, že to prostě ruší pozornost, vyvolává vzpomínky a představy.

Máte pro děti ve školce nastavené spánkové rituály?
Zaprvé je to součást stále stejného denního rytmu, který je opravdu stále stejný a je v něm minimum výjimek. Za druhé, děti jsou od rána až do oběda venku a čile se hýbou. Za třetí, dobře se v teple naobědvají. Pak jdou do ložnice. Uspávací rituál je taky pořád stejný – posezení na nočníčkách a několik básniček s gesty rukou; do postýlek děti vyprovázejí písničky, které děti dobře znají, protože se pořád opakují. Nálada je láskyplná, dospělý, který děti ukládá, si je jistý, že je to pro děti a jejich zdraví opravdu dobré, působí jistě a tak také děti vědí, že jsou v bezpečí. Děti ke spánku ukládá a budí celý týden stejný člověk, panuje klidná, neuspěchaná atmosféra. Další důležitá podmínka je denní doba. Jedná se o polední, ne odpolední, spánek. Takže děti by měly jít spát mezi 12:00 – 13:00 hodinou, aby nebyly moc unavené a přetažené, protože přetažené dítě nemůže usnout. A také kdyby spaly moc pozdě odpoledne, pak by špatně usínaly večer. Tomu je nutné uzpůsobit denní rytmus celé školky – včas začít, abyste mohli být včas u oběda a včas v posteli.

Liší se, jak v lesní školce spí děti v létě a v zimě?
Liší se to jenom množstvím a druhem přikrývek :-) Jinak je všechno stejné – děti spí v nevytápěném venkovním přístřešku hned vedle maringotky, kde má každé svou postýlku s kožešinou a spacákem. V zimě tam jdou v tom oblečení, které mají pod kombinézou, a mají teplé spacáky a přes ně deku nebo peřinku, v létě se někdy svléknout do spodního prádla a přikryjí jen chladivým lněným prostěradlem. 

Jak o spánku komunikujete s rodiči?
Jak jsem už říkala, dítě nemůžeme donutit usnout. Rodiče se nás často na dni otevřených dveří ptají, jak ty děti “donutíme” usnout, že jejich dvouleté dítě už dávno doma po obědě nespí. A my říkáme, že ty děti nenutíme, ale vytvoříme podmínky, aby spalo. Ujišťujeme rodiče, že jejich dítě bude po půl dni stráveném v lese pohybem za spánek velmi vděčné, a nestalo se nám, že by nám nějaké dítě ve školce nespalo. Zájemcům o docházku ukážeme zázemí, včetně ložnice. Pokud by někdo nesouhlasil např. s tím, aby jeho dítě spalo po celý rok venku, nebo aby spalo, tak k nám své dítě nezapíše. V tomhle musí mezi školkou a rodiči panovat shoda ještě před zápisem, že s tím ti rodiče souhlasí nebo ještě lépe, je jim to blízké a mají radost.
Děti u nás ve školce spí do zhruba 4 – 4,5 roku. O ukončení spánku komunikujeme s rodiči, protože to ovlivní celý denní rytmus rodiny. Jsou rodiče, kteří nás třeba prosí, aby dítě spalo i do 5 let, a těm se snažíme vyhovět – mají třeba starší sourozence a ukládají děti společně a mladší by bylo už moc unavené. Jsou i opačné případy, kdy rodiče tlačí na to, aby dítě přestalo spát co nejdříve, a tam je důležité, aby to dítě bylo skutečně zralé na to být se staršími dětmi, aby nebylo unavené…Prostě vedeme dialog. Ale určitě o tom, zda spí nebo ne, nerozhoduje dítě samo, nebo jenom rodiče. Velkou podporou pro nás bylo i hodně pozitivní hodnocení naší spánkové hygieny českou školní inspekcí, a znovu zdůrazňuji, že jde o to, že vytváříme vhodné podmínky, ne že děti nutíme spát. Spánek venku má i v našich krajích, nejen ve Skandinávii, kde jsem se inspirovala, velkou tradici. Moje babička, která se narodila v r. 1916 a byla učitelka v mateřské škole, mi vyprávěla, že děti spávaly na verandě na rozkládacích postelích – byla to prevence TBC a jiných nemocí. Pokud spaly uvnitř, hodně se větralo.

WALKER, Matthew. 2018. Proč spíme: Odhalte sílu spánku a snění. Jan Melvil. ISBN: 978-80-7555-050-7

Carolin Konrad, Sabine Seehagen, Silvia Schneider, Jane S. Herbert. 2016. Naps promote flexible memory retrieval in 12-month-old infants. 2016. DOI: 10.1002/dev.21431. Dev Psychobiol, 2016 Nov;58(7):866-874. doi: 10.1002/dev.21431. Epub 2016 May 20

https://zdravagenerace.cz/reporty/ceske-deti-nespi/