Co si představit pod pojmem lesní školky? V současné době jich u nás funguje okolo 250 a děti, které je navštěvují, jsou méně nemocné, umí zacházet s nebezpečím a spolupracovat.
Domluvily se, že v místě bydliště založí lesní školku. „Máme keramickou pec, hrajeme v lese hry v angličtině, průvodci ukážou dub, jaterník nebo podléšku, a když slyším, že někomu nejde R, řekneme si i nějaké logopedické básničky. Všechno prostě děláme podle aktuální potřeby každého, ve skupině dvanácti dětí a dvou průvodkyň si můžeme dovolit velmi individuální přístup. Každá z nás dává něco ze sebe,“popisuje Lucie Palušáková a říká, že jednou z průvodkyň je i malířka a autorka dětských knih. S tou pak děti odpoledne malují a vyrábějí – třeba celoroční kalendář s obrázky z duběnkového inkoustu pro rodiče k Vánocům.
To, že děti z lesních školek jsou na tom díky celodennímu pohybu na čerstvém vzduchu dobře po fyzické stránce, asi nikoho nepřekvapí, nicméně odolnější jsou i psychicky, jak každý den zjišťuje nejen maminka Venetky, ale i ostatní rodiče. V Bubáčku totiž průvodci dětem dávají co největší svobodu a zároveň šetří příkazy. „Neříkáme teď půjč hračku, teď si hraj s tímhle a teď se běž vyčurat. Jednáme s dětmi s respektem a ony pak tak jednají mezi sebou. Když je potřeba něco rozhodnout, třeba kam půjdeme nebo co uděláme na zahradě, vyřeší si to hlasováním mezi sebou. A když potřebuje někdo pochovat, tak ho pochovám. Tím vším se podle mě psychická odolnost zvyšuje,“říká Lucie Palušáková.
Zní to jako ideál, a i když by asi každý rodič souhlasil, že chce mít zdravé dítě všímavé k přírodě i k ostatním, lesní školky stále patří spíš k alternativní cestě než k hlavnímu proudu. Podle Asociace lesních mateřských škol existují dvě nejčastější obavy rodičů – jednak otázka bezpečí a pak také to, že se jejich děti nenaučí vše potřebné podle klasických školkových plánů. Pro některé rodiče je limitující, že lesní školky jsou nestátní organizace, a tím pádem i placené. Další odradí kratší provozní doba (lesní kluby většinou fungují jen od pondělí do čtvrtka), jinému nevyhovuje, že by se musel účastnit občasných brigád ke zvelebování prostoru školky či pravidelných slavností. Obava z nedostatku potřebných znalostí a dovedností souvisí i se strachem, že dítě bude mít problém, až bude muset zasednout do klasických školních lavic. „Lesní mateřské školy jsou pod kontrolou České školní inspekce, přičemž tato kontrola mimo jiné dohlíží na to, že ačkoliv se způsob vzdělávání liší, dosahuje stejných cílů. Za deset let existence lesních školek se navíc neukázalo, že by dětem chyběla
Někdo běhá, jiný tiše pozoruje brouky
Zatímco české lesní školky fungují zhruba deset let, první německá školka se otevřela před téměř třiceti lety. V květnu roku 1993 ji v severoněmeckém Flensburku podle dánského vzoru založila tehdy čerstvě vystudovaná pedagožka Petra Jäger. Nevyhovovalo jí, že se v klasické školce chodí s dětmi ven jen občas, přitom právě příroda je podle ní nejlepší místo nejen k pohybu, ale právě i ke vzdělávání. „Nechodíme přírodou a neptáme se, jak se ta rostlina či ten brouk jmenují. Zásadní otázkou je vždy: Co vidíš? Co pozoruješ?“říká. Tenhle trend badatelského učení se rozšiřuje i ve školách, takže děti, jež to zažijí už ve školce, v nevýhodě být nemusí, právě naopak. „Prostě při učení zapojujeme všechny smysly. Děti umí vedle mateřštiny ještě jeden další jazyk – ‚stromovštinu‘ neboli jazyk přírody,“směje se Petra Jäger, která jezdí se svými přednáškami po celém světě a pomáhala se založením lesní školky třeba i v Jižní Koreji.
Často naráží na názor, že lesní školka je pouze pro kluky, kteří chtějí šermovat klacky, hulákat a divoce běhat. „Příroda je pro každého. Kdo má potřebu běhat, běhá, kdo chce sám něco pozorovat, má na každém kroku mnoho podnětů, a kdo chce v klidu sedět, může poslouchat zurčení potůčku či zpěv ptáků,“říká Petra Jäger, která dodnes jako průvodkyně tráví každý den se svými svěřenci v rozlehlém městském parku ve Flensburku. Děti se pohybují v nerovném terénu, pracují s ostrými nástroji, hrají si venku za každého počasí, lezou po stromech, jsou v kontaktu s ohněm i vodou a také jedí plody přírody. „Zní to možná nebezpečně, ale na každou tuto oblast máme pravidla. Třeba rostliny se smí jíst jen v přítomnosti dospělého, takže se nestane, že by někdo snědl něco jedovatého,“vysvětluje Petra Jäger a doplňuje vlastní zkušenost s rozdílem mezi dětmi z tradiční a lesní školky: „Když vidíte skupinu dětí na louce nebo v lese, na první pohled poznáte, zda to je lesní, či klasická školka. Děti z té běžné křičí a nekontrolovaně se rozbíhají po okolí. To by se v lesní školce nestalo. Ten rozdíl je jednoduše daný tím, že děti z lesní školky se nepotřebují vybít, když se náhodou na chvilku dostanou ven, a jsou zvyklé dodržovat domluvená pravidla.“
V Německu aktuálně téměř každý týden vzniká nová lesní skupina a v Česku zájem také dlouhodobě roste. Ten se podle Terezy Valkounové z Asociace lesních mateřských škol výrazně zvýšil právě v covidovém roce – jsou lesní školky, kde mají dlouhý pořadník na místo: „Právě během pandemické situace se ukázalo, že pobyt venku může být z hlediska šíření nákazy bezpečnější. Zároveň přispívá k podpoře imunity, a tím pádem i k větší odolnosti dětí.“To potvrzuje i maminka Venetky, která je teď za lesní školku ještě vděčnější než dřív: „S nadsázkou můžu říct, že si naše dcera vlastně ani nevšimla, že nějaký covid existuje, a mohla celou dobu více méně vést dosavadní život bez většího omezení.“
Autorka je publicistka.
Článek vyšel u příležitosti kurzu pro začínající pedagogy v lesních školkách s Petrou Jäger, zakladatelkou první německé lesní školky. Kurz byl podpořen grantem Hlavního města Prahy.
