Jak je to s uměním, možná ptáte se, u lesomilů? Je to vůbec možné mluvit či psát o umění v lese s předškolními dětmi?
Tímto příspěvkem vyjadřuji radost z odpovědi ANO. Možná, že jste se již setkali s pojmy landart nebo bodyart a třeba i konceptuální umění nebo umění přírodních národů. Nebudeme si zde tyto pojmy, které se zapsaly do současných dějin umění, definovat, ale otevřeme krajinu lesumění. Krajinu, která je každým dnem prožívána právě dětmi v lesních školkách, a můžeme v ní se zmíněnými pojmy nalézt velmi mnoho společného.
Naše děti se však k těmto tématům nevztahují jako na slovo vzatí umělci, ale jako “lesotvůrci”. Nejde však jen o les, ale také o louky, háje, remízky, potůčky, cesty polní vyšlapané i ty skryté a tušené...
Krajina je ve své podstatě neopakovatelná, stále se proměňující, harmonická, jindy divoká a nespoutaná, čitelná, někdy tajuplná s jistým vnitřním řádem i proměnlivostí. Působí na naše estetické vnímání krásy, kterou v ní spatřujeme a jsme jí uchváceni. S otevřeným srdcem ji vnímáme jako živé umělecké dílo, které nás inspiruje i proměňuje, oprošťuje i nabíjí. Katarze je tu zjevná. Do této "divukrásy" plné uměleckých dějů i řekněme přírodních artefaktů (alespoň je takto my dospělí vnímáme) přicházejí děti se svou imaginací jim vlastní a naprosto přirozenou. Dotýkají se jí a nechají se tou krásou prostupovat. Vnímají ji všemi smysly, celým tělem a stávají se umělci v přítomném okamžiku. Vše se před očima a pod jejich rukama proměňuje.
Dítě-umělec si přizve šeptající vítr, blyštící se kapky rosy, led se mu stane zrcadlem, větev skřítkem, křovinořezem nebo dalekohledem, lístek dlouhým nosem, zobákem, penízkem k nákupu kouzelné hole nebo čokoládové zmrzliny z borové šišky. Něco přidá, jindy ubere, prohloubí, omotá trávou, vyplní bahnem a příběh k vyprávění je zrozen nejen v hlavě ale i pod rukama. Děti milují příbytky z větví, zahrádky pro skřítky, hrady pro rytíře, závoje pro víly i nedobytné doupě pro obra nebo skrýš pro myšku. Jsme všichni přítomni proměnám krajiny i sebe samých. Je to čirá radost být součástí dobrodružství, které je pastvou pro oči a co víc pro lidskou duši.
Setkáváme se také s pomíjivostí bez možnosti vlastnit, ale jaká radost, když po půl roce najdeme skřítka na stejném místě, někdy potřebuje jen nový šáteček nebo další oříšky na mističku. Jindy s velkým úsilím z mohutných větví příbytek pracně propletený společně s kamarády je rozložen a opět vystavěn. Řekli bychom, tolik práce, není to škoda? Tvůrčí proces pokračuje i rozklad je tvůrčí děj. Děti sledují ubývání větví s nadšením, světlo prostupuje a holá zem láká k novému tvůrčímu činu. Ta svoboda je dechberoucí.
V lese se dítě nesetkává s tzv. "ready made" hračkami, nepřichází k hotovému, není pouhým konzumentem zábavy. Svou hru tvoří od samého počátku vlastní aktivní imaginací. Je tu třeba nechat věci plynout, přizpůsobit se prostředí, přijmout povětrnostní vlivy, přizvat vůni. Dítě prožívá, že tu není samo, o koho tu jde a jeho vůle pracuje v součinnosti s prostředím, o které se také stará a není mu lhostejné. Jde o synergický vztah s krajinou, dětskými spolutvůrci i s přizvanými dospělými, přece jen mají větší sílu a rezonující duši dítěte ve svém nitru. A tak je ke svým nápadům často potřeba přizvat kamarády, aby pomohli s velkou větví nebo kládou. Dítě zažívá i své limity a s nimi spojené emoce a učí se s nimi pracovat. Někdy je to věru zápas s živly samými patřícími k hlubokému procesu; čepýří naše myšlenky, fouká nám do zad a popohání k další aktivitě nebo nás pohladí a položí na vyhřátý kámen a my můžeme snít a nechat se unášet s proměnlivým příběhem nebe; i to děti umí a prožívají opravdu dosyta. Nezapomeňme, že oním uměním je pro dítě hra. To ona je životodárným dechem dětství a imaginace je jeho bytostnou potravou. Tyto zkušenosti "nenazírá" dítě rozumem, ale celou svou podstatou. Je to velmi intenzivní čas plný dojmů, o kterých často není třeba mluvit, prostě se dějí. Je to jakýsi "nenápadný" a velmi intenzivní proces. Dítě je tvůrcem, hybatelem, nástrojem i dobrým pozorovatelem... velkým "kouzelníkem života"... a tak se inspirujme.
Raichová Šárka, lesní školka Lesmír