Lesní školky a kluby se za dobu své devítileté existence staly v českých zemích jednoznačně nejpočetnější alternativou předškolního vzdělávání ke kamenným státním školkám. Jejich boom nekončí a přírodní pedagogika se začíná šířit i do základních škol. Co stojí za jejím úspěchem?
„Jak to vlastně tehdy začalo?“ ptám se Kateřiny Hodkové z Ekodomova, který od roku 2009 provozuje v pražské Podbabě Dětský klub Šárynka. Ten lze právem považovat za první lesní školku u nás. Školku, která má jen provizorní zázemí (srub, jurtu nebo maringotku) a kde děti se svými dvěma průvodci tráví většinu dne venku za každého počasí.
Před deseti lety, jednoho časného podzimního rána se Kateřině v napůl bdělém stavu zrodil v hlavě nápad. Byla to ta chvíle, kdy už člověk nespí, ale ještě nevstává, chvíle zvláštní inspirace. Co kdyby na velké rodinné zahradě, která obklopovala jejich dům, vyrostla lesní školka? Myšlenka samozřejmě nespadla z čistého nebe, spíše vyplula z podvědomí. Předcházely ji články v Respektu a v Aperiu, které referovaly o zahraničních zkušenostech s tímto typem předškolního vzdělávání. Byla to vlastně analogická situace, jako když šla Petra Jaeger ― tehdy učitelka v kamenné mateřské školce ― k zubaři. Tady na ni v čekárně čekaly noviny se zmínkou o lesních školkách v Dánsku. A bylo to. Dodnes má zakladatelka první oficiální lesní školky v německém Flensburgu o zábavu postaráno. „Její“ školka letos slaví pětadvacáté narozeniny a Petra tu stále patří do týmu průvodců.
Něco bylo ve vzduchu
Idea se Kateřině v hlavě usídlila v sobotu časně ráno před odjezdem na kurs permakulturního zahradničení, který tehdy v brněnském Rozmarýnku vedl Čestmír Holuša (viz rozhovor v 7.G 3/2006). Ani to zřejmě nebyla náhoda. Součástí programu byla také analýza plusů a mínusů zahrady, na níž se hospodaří. Pozemek rodiny Hodkovy má totiž svá zvláštní specifika: „Prudký severní svah přechází v nivu kolem potoka, která se ale nesmí oplotit, protože se jedná o záplavovou oblast. Zároveň je to ale neuvěřitelná zelená oáza, která je dobře dostupná, situovaná do lokality s vysokou koncentrací lidí. Ideální místo pro můj záměr,“ popisuje Kateřina.
Po objevné sobotě přišla neděle. Na návštěvě u kamarádky ― bioložky a publicistky Evy Rázgové, spoluautorky výzvy Zpátky pod stromy, přišel od hostitelky dotaz (aniž se jí Kateřina o svém nápadu zmínila): „Nechcete tam u vás na zahradě založit lesní školku?“ To se nedalo nevnímat jako další potvrzení správné intuice. Ve chvíli, kdy se Hodkovi pustili do zkoumání terénu, se ukázalo, že to s lesními školkami v Čechách bylo podobné jako s vynálezem telefonu: ten skoro současně vymysleli nezávisle na sobě dva různí lidé. Doba zkrátka byla zralá.
Hrozně moc dětí uvnitř
„Další důvod, proč jsem o založení lesní školky začala vážně uvažovat, byl fakt, že mi tehdy v pořadí už druhé dítě nevzali do waldorfské školky. Agáta, která se mezi děti vyloženě těšila, protože je od přírody společenská, pak vystřídala dvě státní školky za sebou. Ani v jedné z nich přístup k dětem neodpovídal mým představám. Jeden učitel zavřený s množstvím dětí uvnitř budovy se jen těžko stává laskavým průvodcem,“ vzpomíná Kateřina. Rodiče, kteří nebyli spokojení se způsobem, jakým fungují klasické kamenné státní školky, ale neměli v té době ještě příliš na výběr. Nejrozšířenějšími alternativami u nás byly právě waldorfské a Montessori školky, jejichž kapacita nebyla schopná pokrýt poptávku. V každém případě byl v české legislativě pojem školka nedílně spjatý s budovou. Manželé Hodkovi se rozhodli, že plnohodnotné předškolní vzdělávání přesunou ven, a tak vymysleli formu dětského klubu. Podmínky vzdělávání tu jsou dané pravidly klubu a právně jsou ukotvené ve smlouvě s rodiči. Klub tak mohl začít fungovat jako normální školka, chyběla jen finanční podpora státu.
Tato forma se ukázala jako poměrně snadno opakovatelná. K rychlému šíření ji předurčila jednoduchost materiálního zázemí ― improvizovaný přístřešek, minimum potřebných hraček a pomůcek. Myšlenka ukrýt se i s dětmi do náruče přírody se ukázala geniální. Její průkopníci tu totiž našli všechno ― hlavní zdroj i útočiště, smysluplný výchovně-vzdělávací obsah i originální učební pomůcky. Na světě byla alternativa, která v sobě měla potenciál k řešení nejvážnějších problémů, s nimiž se potýkaly (a dodnes potýkají) kamenné školky.
Pro další rozvíjení tohoto modelu byl zásadní rok 2011, kdy vznikla Asociace lesních mateřských škol. Právě díky jejímu působení se v minulém roce podařilo lesní mateřské školy legislativně ukotvit v českém vzdělávacím systému. Naplnila se tak vize, s níž vznikal i Dětský klub Šárynka: že se lesní školky stanou plnohodnotnou vzdělávací alternativou ke kamenným mateřským školám. Třicet členských lesních školek tak mohlo zažádat o vstup do rejstříku ministerstva školství a stát se legitimními poskytovateli vzdělávání.
Rejstříkové lesní školky jsou konečně definované a chráněné konkrétní legislativou, zároveň jsou však těmito pravidly i do určité míry limitované. Stát jim poskytuje dotaci ―takzvaný normativ na žáka ve stejné výši jako jiným, kamenným mateřským školám, přičemž v prvním roce mohou ze zákona počítat jen s šedesáti procenty celé částky. V současnosti se ve 110 registrovaných lesních mateřských školách a lesních klubech pravidelně vzdělává 2477 dětí. Kvalifikovaný odhad celkového počtu dětí ve zdejších lesních školkách a klubech je kolem čtyř a půl tisíce.
Dobrá práce
Lesní školky si oproti klasickým školkám, kde se u téměř třicetičlenné skupiny střídají pouze dvě dospělé osoby, od samého začátku nastavily podmínky mnohem reálněji. Také s ohledem na rizika, která jsou při celodenním pobytu venku přirozeně vyšší. Na maximálně patnáct dětí jsou tu většinou po celý den (někde s výjimkou první a poslední hodiny provozu) dva dospělí. Neříká se jim učitelé, ale průvodci, často pracují v kombinaci muž a žena. Důsledkem tohoto nastavení jsou mnohem výhodnější podmínky pro individuální přístup a samu práci s dětmi. Průvodce se nemusí tolik angažovat při prostém zajištění základního fungování a zbývá mu prostor a kapacita na to důležité ― nazvěme to třeba „bytí s dětmi venku“. Právě v tom spočívá vedle celodenního pobytu v přírodě ten hlavní nadstandard oproti státním školkám. Má to ale svá ale: Nikol Schejbalová, která v lesní školce „průvodcuje“ už pátým rokem, k tomu říká: „Ačkoli mají lesní kluby a školky od minulého roku možnost vstupovat do rejstříku, můžeme pozorovat, že většina s tím nechvátá. Největší překážkou je podle mého názoru povinné dosažené vzdělání jednotlivých průvodců. Personál totiž tvoří z velké části matky na mateřské dovolené, které většinou mají ve školce své starší dítě a mladší si vodí (nosí) s sebou. Dále jsou to studenti, důchodci, a pak také velká skupina živnostníků, kteří podnikají v ledačem. Setkala jsem se na směně například s jáhnem, hudebníkem, divadelníkem nebo zahradnicí… Všichni si platí zdravotní a sociální pojištění, mají doma rodiny. Pravdou je, že vedle práce ve školce potřebují ještě další zdroj příjmů, aby mohli „normálně“ žít. Troufám si ale tvrdit, že tito lidé většinou moc dobře vědí, co dělají. Umí jednat s dětmi, jsou empatičtí a vnímaví…“
Právě platy průvodců představují v rozpočtu lesních školek hlavní položku. Celá její tíha přitom u nerejstříkových školek, které nemají nárok na státní dotaci, dopadá na bedra rodičů. Ohodnocení průvodců je přitom ve srovnání s platy učitelek a učitelů ve státních školkách většinou horší. V nerejstříkových školkách pracuje řada průvodců na dohodu nebo jako externista na živnostenský list bez nároku na dovolenou, zdravotní a sociální pojištění. V Praze se hodinová odměna obvykle pohybuje mezi 130―150 korunami hrubého. Kateřina Hodková k tomu říká: „Brzy nám došlo, že naše původní představa, že se bude jídlo pro děti vařit tady v mojí kuchyni a že se na chodu školky bude hlavním dílem podílet komunita rodičů, byl naivní idealismus. Spousta školek asi v určitém období fungovala levně na podobném principu, pak ale děti zakladatelů odrostly a školku bylo nutné profesionalizovat. Věděli jsme, že když průvodce nezaměstnáme na plný úvazek, budou muset zároveň pracovat i jinde, aby si vydělali na pojištění, a že tu nebudou cele přítomní.“
Toto řešení (které je pro rejstříkové školky povinné, stejně jako odborná kvalifikace průvodců) s sebou samozřejmě nese velké finanční náklady na odvody a proplácení dovolené, z dlouhodobého hlediska se ale vyplatí. Školky, které neposkytují svým průvodcům podporu a alespoň základní jistoty, se totiž často potýkají s amatérismem a fluktuací.
Hon na veverku
Další vážný problém, na který lesní školky svým vznikem reagují, je nedostatečný pobyt dětí venku. Řada výzkumů z posledních let uvádí alarmující čísla. Například studie provedená na popud Nadace Proměny Karla Komárka v roce 2015 zjistila, že české děti ve věku 7―15 let tráví sledováním obrazovek elektronických médií v průměru 3 hodiny 29 minut denně, zato venku jsou v průměru jen 1 hodinu a 48 minut.
Mladší děti navštěvující klasickou školku na tom nebudou pravděpodobně o mnoho lépe. V denním režimu je totiž pobyt venku obyčejně plánovaný na dvě hodiny, a to jen za „dobrého“ počasí. Do oněch dvou hodin se ale musí vejít oblékání a svlékání, které zejména v zimě při takovém počtu malých dětí představuje skutečnou výzvu. Na malém prostoru šatny se sejde řada stejných nebo podobných (často nepodepsaných) bundiček, čepiček, šál, botiček a oteplováků. Většina menších dětí si přitom nejen nepozná své věci, ale není schopná se do nich samostatně obléknout. I přesto, že ve většině zařízení v této chvíli přispěchá na pomoc nepedagogický personál ― paní uklízečky, hospodářky i kuchařky, časově tato anabáze běžně zabere dvakrát půl hodiny, čímž se pobyt venku ještě o hodinu zkrátí. Pokud není les nebo jiná přírodní lokalita přímo za humny, pochoduje štrůdl (nebo spíš tažený závin) směrem, kde by bylo možné něco zahlédnout. U první veverky, kterou cestou potká, se ale musí otočit čelem vzad a pochodovat zpět. Paní kuchařky nečekají a není nic horšího než přijít (kvůli nějaké veverce) pozdě na oběd. Čas je tu svatý a dodržování harmonogramu dodává zdání hlubokého řádu.
V lesních školkách ale plyne čas jinak: ne náhodou se většina z nich nechává inspirovat waldorfskou pedagogikou, pro niž je prožívání proměn ročních období zásadní. Venku se totiž tyto změny nedají dost dobře přehlédnout. Právě přirozený běh roku a dne vytváří specifický rytmus, kterým se tu všechno řídí. A také momentální náladou, kondicí a potřebami dětí. Jednotlivé body denního programu se tu sice také plní, ale ne s ohledem na paní kuchařku, ale hlavně na děti (a veverku, kterou chtějí vidět). A to je onen individuální přístup, o němž všichni (včetně autorů základních kurikulárních dokumentů) tolik básní, který ale v přeplněných institucích padne často za oběť formálnímu fungování.
Přirozené limity
Z vnějšího pohledu se může zdát, že hlavním problémem lesních školek je neschopnost (u dětí i dospělých) vydržet po celý den venku za každého počasí. Těch nezvládajících je ale mezi dětmi i pedagogy překvapivě málo. Naopak ― to, co se jeví jako největší překážka, je zároveň i největším darem. Kromě toho, že se pravidelným dlouhým pobytem venku zlepšuje imunita, prohlubuje se vztah člověka (dospělého i dítěte) k přírodě. Když totiž člověk chodí opakovaně na stejná místa, začne je lépe vnímat. Najednou vidí věci, které mu předtím zůstávaly skryté. A řečeno spolu se stopařem Gregem Sommerem, který přednášel na minulé letní škole pro pedagogy lesních mateřských škol, jednoho dne si všimnete, že nepozorujete jen vy zvířata, ale také že ona pozorují vás.
Pobyt v lesní školce navíc současným dětem (i jejich průvodcům) zprostředkovává vzácnou zkušenost, s níž se jinak setkávají jen zřídka. Celodenní pobyt venku na ně klade určité nároky, kterým se musí přizpůsobit. Počasí je stále ještě (alespoň částečně) autonomní a člověku nezbývá než se pořádně obléknout, případně zatnout zuby a vydržet. Nácvik odolnosti vůči lehké frustraci dané například nepříznivými povětrnostními podmínkami může zapůsobit výchovně zvláště na děti, které jsou až příliš zvyklé na to, že jim dospělí odstraňují z cesty všechny překážky. Příroda je spravedlivá a měří všem stejně, ať se vztekáš, nebo ne.
Občas se lesní školka se státní na procházkách potkají. Vzpomínka: Slunečný podzimní den. Skupina dvanácti bahňáků (jak si sami říkají) se zastavila na polní cestě poseté krtinami. Děti už vědí, že právě tahle hlína se nejlépe hodí na modelování. Spontánně tady vzniká pekárna. Děti tvarují vdolky a pletou vánočky. Průvodci se přidávají, někdo začne zpívat: Pekař peče housky… V tu chvíli jde okolo státní školka. Pětadvacet dětí v reflexních vestičkách seřazených do dvojstupu. „Pojďte tady po kraji, ať se neušpiníte,“ volají učitelky, jedna vpředu, druhá vzadu. Vzájemný pozdrav, těžko říct, co se komu honí hlavou. Zda by se ty děti „ze státní“ také rády zašpinily, nebo už je jejich výchova tak daleko, že jdou po tom okraji zcela dobrovolně?
A tady je další ze zásadních rozdílů, kterými se lesní školky (děti, kantoři) odlišují. Přírodní pedagogika totiž sází na nenahraditelnost osobního prožitku. Zatímco v kamenných školkách se většina vzdělávací činnosti provádí zprostředkovaně ve třídě, „lesní“ děti jsou vedené k tomu, aby se učily přímo v terénu, v reálném přírodním prostředí. A aby se učily nejen v časově ohraničených blocích určených pro řízenou činnost, ale kdykoliv se to hodí. Jsou zvyklé na všechno si sáhnout, o všem se samy přesvědčit.
Na první pohled to vypadá, že pokud jde o hračky, pomůcky a podmínky pro předškolní vzdělávání, nemohou lesní školky se svými primitivními přístřešky, v nichž skoro nic není, se státními vůbec soutěžit. Opak je však pravdou. Všechny pomůcky jsou přece denně připravené venku, jen je vidět a zvednout. Místo tužky tu je klacík, kterým se kreslí do písku. Místo štětce kvetoucí stéblo trávy, barvy přírodní, lisované z malin a borůvek, namíchané z jílu. Žebřiny nahradí posed, míčky ― borové šišky. Navlékat se dají korále ― jeřabiny, aronie i žaludy, třídit (podle barev, tvarů, velikosti) a počítat spadlé listy. Na trávu se dá pískat, škeble cinkají, slunce vychází a zapadá, led v dlani taje, vítr po světě roznáší semena a u veliké louže jsme si přečetli, že tu v noci byly pít srnky…