Rudolf Hettich je propagátorem přírodní pedagogiky, jejím znalcem a zkušeným lektorem, který už třetí rok přijíždí do Česka na pozvání ALMŠ vzdělávat pedagogy z lesních školek. Během dvou přírodovědných expedic podpořených MŠMT jsme zažili, jak dokáže změnit náš pohled na přírodu. Nenávratně.

Několik desítek let se Rudolf Hettich zabývá pojmem „prahra“. Ta se dá hrát jen v přírodě, ale není důležitá pro návrat do jejího lůna, není o poezii, ani pro romantiky. “Prahra je pro děti nejdůležitějším elementárním přístupem k přírodě v celém svém životě a základem pro výstavbu vědomého bytí v přírodě,“ říká Hettich.

Proč je pro děti tak důležité učení venku v přírodě?
Nejde o to, že by děti měly zažívat přírodu jen tak, ale měly by poznávat určité věci. A jednou z nich je takzvaná prahra - myslím tím hru s přírodními materiály, které nevnucují žádná pravidla. Pak je samozřejmě také velmi důležitý pohyb venku a možnost rozvíjet právě tam sociální kompetence. Když děti dělají hodně věcí společně, naučí se svou činnost přirozeně organizovat, a venku spolu proto daleko víc mluví. Les pro ně bývá prostředkem k cíli. Neptají se, jestli jsou tam zvířata, nebo kolik druhů stromů mohou pozorovat. Hledají místa, která se nejlépe hodí pro hru. A to souvisí i s proměnlivostí přírody – venku se nic neopakuje, stále tam lze nacházet nové a nové podněty. Každý den je vše nové.

Venku děti nemají žádné hračky. Proč je to pro ně přínosné?
Vytvořili jsme společnost, která dětem předkládá vše v hotové formě. Ve školní třídě bývají bedny, z nichž se dají vytahovat hračky, které jsou už připravené ke hře. Oproti tomu v přírodě je vše syrové, bez formy i obsahu. To vlastně nutí dítě k myšlenkovému pohybu, k rozvoji fantazie. Venku si musí vše potřebné ke hře vytvořit samo, uvnitř mu vše předkládáme. Často podléháme iluzi, že čím jsou hračky technicky dokonalejší, tím víc si s nimi děti můžou hrát. To je ale chyba. Hračku nelze dál rozvíjet podle fantazie, je už hotová a dítě ji může prostě jen používat. V přírodě může cokoliv používat tak dlouho, dokud se to dá použít. Dítě přitom udělá všechny kroky, které vlastně předcházejí průmyslové výrobě hračky. A udělá je ono samo, ne nikdo za něj – stává se vynálezcem, vědcem, řemeslníkem, mechanikem. S hračkou je stavěno jen do role zákazníka a uživatele.

Souvisí to s úkolem učitelů rozvíjet v dětech vůli, vůli k poznání, vůli brát život do vlastních rukou?
Venku nerozvíjíme jen vůli, ale celistvého člověka. Děti chtějí vše rozebírat, zkoumat a znovu dávat dohromady. Nechtějí vlastně dostávat už hotové věci. Na to ale potřebují spoustu času. A v tom je problém, protože jim ho nedokážeme tolik dávat.

Na některém z portálů zabývajících se pedagogikou a také na lesnims.cz vyjde již brzy celý rozhovor.