Kojotí učení pochází ze Spojených států jako cesta k obnovení hlubšího propojení průvodců s přírodou. Jeho autoři se učili od domorodých kmenů Severní Ameriky a propojili jejich učení s programy zaměřenými na ochranu přírody. Vznikl soubor v praxi ověřených  technik, které jsou jádrem této metody, pokud tak kojotí učení můžeme nazvat. Podobně jako v přírodní pedagogice je i v kojotím učení zásadní vnitřní nastavení průvodce, jeho vnímavost, zvědavost a hravost v kontaktu s přírodou. Pokud průvodce cítí, že mu některá z těchto kvalit schází, přichází kojot – průvodce na hranici světů.

Nechat se vést kojotem liškou nebo šakalem
V Americe je zkušenost s kojotem mnoha lidem blízká. Evropan si může představit charakter kojota např. z příběhů původních amerických národů. Nebo si představí lišku či šakala, které v Evropě potkat můžete. A nejen představí. Vydejte se do svého lesa a najděte „svoji“ lišku. Odvážnější se mohou vydat hledat šakala na jižní Moravě. Proč je důležité jít a hledat sám za sebe? Odpověď přijde, když to skutečně uděláte. Podstatou kojotího učení je rozpoznání jedinečnosti míst, kde se jako průvodci pohybujete. A právě kojot nebo u nás liška vám mohou být průvodci ze zvířecího světa. Kam vás zavedou? Co se od nich můžeme učit?
O kojotovi se říká, že je to šprýmař, ovšem velmi chytrý, houževnatý a zároveň nenápadný. Liška je chytrá, učenlivá, hravá. Obě zvířata jsou však lidmi považována za nebezpečná, zrádná, roznášející nemoci. V psychologické rovině to odpovídá očerňování všeho neznámého, silného a nepolapitelného, tedy odsouzení na základě strachu. Kojotí učení nevnímá přírodu jako romantickou krásku ani jako zdroj materiálu pro člověka. Zve nás k blízkému, hlubokému a celistvému vztahu k místu, kde žijeme a kde provázíme děti.

Chůze po hranici
Práce s hranicemi má v pedagogice podstatné místo. O stanovování hranic již bylo napsáno mnoho a kojotí učení se o něj opírá také. Výhodou je, že v přírodě jsou hranice dobře rozpoznatelné. Vy jako průvodci nejprve potřebujete poznat sebe – kam až můžete zajít, co je ještě ve vašich silách a co už je za hranou vašich aktuálních možností. Lesní školky učí děti být venku za každého počasí. Jaká je vaše osobní zkušenost se sebou samými ve dnech, kdy je horko a dusno, anebo vám do očí padá ledový déšť? Proměnlivé počasí  nás dokáže dovést až na hranici vlastního komfortu. Teprve jakmile se na ní ocitneme, nastává učení – jak si s touto situací poradím, abych mohl/a jít dál? Kojotí učení mluví o rozšiřování lidských hranic. Lev Vygotskij jej označuje jako zónu nejbližšího vývoje, laicky komfortní zóna. Kojotí učení jde po této hranici záměrně. Posiluje nás, abychom byli pružní, přizpůsobiví, abychom se dostali dál, a přitom si neublížili. A to je role průvodce. Kojotí průvodce vede ostatní po této hranici, všímá si signálů vlastního těla, přírody, skupiny, jednotlivců a vede je k poznání sebe, světa a života.

Základní stavební kameny
Byla by škoda vzít si z kojotího učení jen osvědčené techniky. Je otázka, zda bychom od nich brzy zase neupustili bez jejich hlubšího propojení s celkovým pedagogickým přístupem. Ideální je, když si děti ani nevšimnou, že jsou účastny nějaké metody či vedené aktivity. Kojotí učení v tomto směru mluví o „neviditelné škole“ (což velmi blízce připomíná tzv. vynořující se kurikulum).

Stavební kameny technik kojotího učení tvoří pět elementů:

• Rutina – opakování vytváří dobré návyky pro propojení s přírodou.
• Dětská hravost – dětské otázky, vyprávění příběhů a „muzicírování“ patří k našim univerzálním instinktům, které otevírají dveře, jimiž může projít každý.
• Kniha Přírody – v konkrétních situacích v přírodě najdeme nejhlubší zdroj moudrosti, na jehož základě  budujeme smysluplné vztahy.
• Přírodní cykly – obsahují více než jeden klíč k porozumění světu, pracujeme s pohybem energie, která se proměňuje v průběhu dnů, měsíců, let nebo celého života, a to nám pomáhá zároveň plánovat i improvizovat.
• Pozornost – posilována kontaktem s přírodou přispívá k osobnímu růstu, ke kultivování osobnosti průvodce a skrze něj k výchově svěřených dětí.

Těchto pět elementů lze cíleně zohledňovat při přípravě programu pro děti. Nebo si jich lze všímat v průběhu dne venku s dětmi. Nejsou však samy o sobě cílem. Základní elementy jsou tím, co může průvodce opustit, jakmile se jejich kvalita ve skupině nebo u jednotlivců probudí a oni již nebudou potřebovat nás, průvodce, ale přírodu, aby se v této kvalitě dál rozvíjeli. Jakmile se v dětech probudí tvořivost a zvědavost, stahujeme se zpátky. „Jakmile je v člověku probuzena pozornost a objevena vlastní touha poznávat hlouběji, příroda již zařídí, co je potřeba,“ říká Jon Young.

Techniky kojotího učení
Konkrétní techniky kojotího učení vycházejí z programů ochrany přírody pro děti realizovaných ve Spojených státech v průběhu devadesátých let 20. století. Jak už výše zaznělo, jsou to techniky inspirované životem domorodých obyvatel. Během exkurze do berlínských lesních školek jsme slyšeli zkušenost s jednou ze základních technik kojotího učení: sedící místo (sit spot). Techniku zde nabídli dětem předškolního věku jako přechodový rituál. Každý předškolák si našel místo v lesíku, kde byl klid a kam nemířila celá skupina v rámci běžného programu venku. Toto místo si vybírali předškoláci sami, úkolem bylo vybrat si tak, že z něj neuvidí na žádného dalšího kamaráda, pouze uslyší signál průvodce. Jakmile si děti své místo vybraly, začaly jej pravidelně navštěvovat. Nejprve se v něm zabydlovaly, pak dostaly čas si v něm chvíli pobýt a tento čas byl postupně prodlužován. Někdy děti dostaly na cestu ke svému místu otázku k přemýšlení a odpovědi potom sdílely v kruhu. Jindy šly jen na své místo a pozorovaly, co se děje. Pokaždé následovalo společné sdílení. Během roku se děti dostaly až k tomu, že na svém místě každé strávilo celých 20 minut. To je pro předškolní dítě docela dlouhý čas – zkuste to sami a uvidíte. Všichni, kdo tuto techniku zažili, poté sdíleli, že na „své místo“ už nikdy nezapomenou. Stalo se součástí jejich života, bezpečným prostorem venku pro setkání se sebou samým. Ačkoli to předškolák takto nepojmenuje, i v pozdějším věku mu vzpomínka zůstává a je pak na co navázat. A můžeme si být jistí, že byl navázán hluboký vztah k místu, což je nedílnou součástí péče o životní prostředí a udržitelného rozvoje v jakémkoli věku.

Autorka textu: Tereza Valkounová, předsedkyně Asociace lesních MŠ