Rozhovor Luboše Vedrala se švédským pedagogem a průkopníkem intuitivní pedagogiky o zkušenostech ze Skandinávie, práci s žáky s ADHD, drogově závislými i zbavování rarachů.

Jedním z principů intuitivní pedagogiky je dítě nikdy k ničemu nenutit. Jak na to jdete v praxi? 
Těžká otázka na úvod (smích). Jako učitel, bych měl své žáky mít především hodně rád a nesmím se bát odpovědnosti. Když tyto dva předpoklady spojím, octnu se přinejmenším na dobré cestě. K tomu je dobré neztrácet ze zřetele, že cokoliv dítě udělá, k tomu má vždy hodně dobrý důvod, který velmi zřídka souvisí s dědičností. Spíš je podmíněný výchovou a vzory, které v životě potká. Je proto na každém z nás, jakým chce být vzorem. Obzvlášť důležité je uvědomovat si to do patnácti let dítěte. Je to naše odpovědnost dát mu ze sebe to nejlepší, aby chtělo dospět a ne zůstat do šedesáti v pubertě.

Stačí být dobrým vzorem například i pro děti, které jsou v důsledku ADHD agresivní? Jak s nimi řešíte konkrétní situace?
Ve škole máme agresivních dětí docela málo a nikdy naštěstí nedošla situace tak daleko, abych ji musel řešit silou. Každopádně je třeba se snažit vcítit do situace dítěte, přiblížit se mu, přesvědčit je, že váš vztah je pravdivý a skutečný, že vám může věřit. Jen tehdy pro něj má význam, co mu říkáte. Když se dostanu do situace, kdy vyplave na povrch nějaká agrese, mám na vybranou. Můžu odejít, případně třeba zavolat policii, nebo můžu agresivnímu jedinci jednoduše říct: Nedělej to. Musím si ale jednak být jistý, že agresivita nevychází ze strachu a také tím, že sám jsem situaci správně odhadl, nejsem naštvaný, nemám strach, ani se necítím ohrožený. Kdyby tomu tak bylo, musel bych odejít. Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že žádnou pedagogickou metodou se podobná situace vyřešit nedá. Pomůže jedině vztah a jistota, že sám strach a agresi necítím. Pak mohu říci: Prosím, tohle ne.

Strachy jsou různé, ve škole bývá možná nejčastější obava z neúspěchu. Jak si dokážete se strachy poradit?
Hlavní je rozpoznat, uvěřit a uznat, že děti mají strach, úzkost či depresi a nejednat s nimi jako s pacienty. Člověka, ať je dospělý, nebo dítě, nemůžu opravit či komplexně změnit. Co ale mohu, je změnit svůj vlastní vztah k němu a své reakce na něj. Tím můžu nastavit vzor a doufat. Nikdy si ale nemůžu být jistý, že uspěji, že si toho druhý všimne a něco se sebou udělá. Z toho je také možné mít strach. To je ale strach z odpovědnosti. Kdo se bojí odpovědnosti, neměl by učit. I v tomhle je důležité nelhat. Ani sobě, ani dětem.

Mezi vašimi žáky jsou i drogově závislí. Máte nějakou speciální metodu, jak s nimi pracovat, nebo opět spoléháte na přímý a pravdivý vztah?
Někdy si představuji závislost jako malou osůbku, která člověku sedí na rameni a chce ovládnout jeho život. Tomu malému rarachovi to samozřejmě nikdo nechce dovolit. Když si ale závislost takto představíme, můžeme s tím obrazem dál pracovat. Zkusím to vysvětlit na příkladu. Když drogově závislému nabídnu, abychom jeli na víkend do hor lyžovat, nebo k moři rybařit, jeho bezprostřední reakce bude nadšená. Dá najevo, že pojede moc rád. Vzápětí se ale probere skřet na jeho rameni a spustí povyk: Tři nebo čtyři dny? Tak dlouho to přece bez své dávky nevydržíš. To nedáš, řekni jim něco, honem něco vymysli! A následuje výmluva: Hm, to je škoda, nějak se necítím dobře, asi to nepůjde, už něco mám, nebo: Nesnáším přírodu, radši bych byl ve městě. A to znamená, že rarach ovládl jeho osobnost. Teď je nutné za prvé říci ne to, co si myslíte nebo předpokládáte, ale co víte jistě. A je potřeba se začít bavit s tím malým na rameni. Nechceš jet, protože bys příliš dlouho neměl na dosah svou dávku? Nechceš, abych tě viděl v takové situaci? Jaký je skutečný důvod, proč nechceš jet?

V takové situaci není místo na hněv, strach a urážky, je třeba dát najevo, že máte rád osobnost, ale ne toho skřeta-drogu, který ho ovládá. Je to stejné, jako když dítě přijde opilé nebo zdrogované domů. V tu chvíli by rodič své dítě nejraději přijal, protože si myslí, že ho tak ochrání. Je to velice těžké, je ale třeba říci: Ne, v tomhle stavu domů bohužel nemůžeš. Pokud ustoupíte, nepomáháte dítěti, ale rarachovi na jeho rameni. Tyhle situace jsou právě ty, kdy máte šanci dítě a drogu oddělit. Pokud se k tomu nepostavíte čelem, situace se opakuje stále dokola.

Jak můžeme drogově závislým pomáhat zbavovat se rarachů?
Když náctiletí berou drogy, jsou především zvědaví. U starších lidí je motivací k braní drog především touha po jiném světě, do kterého můžou unikat. Když jim tu možnost naráz vezmeme, zhroutí se. Místo drogy jim musíte nabízet něco smysluplného, co postupně zaujme její místo. U nás ve Švédsku je jedno pracoviště, které je v tomto směru velmi úspěšné. Všichni ti, kteří tam pracují, mají za sebou zkušenosti s drogou. Nejkratší odvykací doba je tam šest měsíců, ideálně devět, na něž navazuje další rok a půl práce s celou rodinou. Úspěšnost tam mají v osmdesáti procentech případů.

Státní programy většinou poskytují odvykací lhůty dvanáct týdnů. To je ale jen doba nezbytná k detoxu, kdy z těla odejdou například v případě heroinu pouze rezidua chemických látek. Očistí se pouze tělo, ale „jáma“, kterou droga v člověku vyžrala, se za tak krátkou dobu nemá šanci zahojit. Z takto „vyléčených“, kteří po dvanácti týdnech vyjdou z nemocnice a k dispozici mají už jen jednou týdně možnost docházet na terapii, se jich k droze vrací pětadevadesát procent. Pokud jste na drogách například pět let, přinejmenším stejnou dobu trvá, než si osvojíte jiné návyky způsobu života bez nich, než dosáhnete toho, aby život bez drog byla opravdu vaše volba a ne jen součást procesu léčby nemoci.

Co je v tomto směru úkolem společnosti? A co můžeme změnit každý sám?
Ideální by bylo, kdyby školy a společnost byly takové, že mladí lidé nebudou cítit potřebu žít v jiné realitě. To je ovšem velmi náročný a dlouhodobý proces. Rychleji se dají změnit rodinné vztahy, naše domovy. Tam je snazší přimět sami sebe, abychom se na drogově závislé dívali v širším kontextu než jen jako na pacienty. Odtud také se také můžeme snažit přimět společnost jako celek, aby se na závislé dívala ne jako na špatné, ale prostě jako na ty, kteří jsou jiní. Když to zobecním, dokud budeme o lidech, kteří se liší, mluvit s povržením a jejich odlišnost budeme brát jako jejich vadu, ve skutečnosti jim budeme jen ubližovat. O dětech to platí dvojnásob. Představte si dítě, které vyrůstá v rodině, kde se hovoří opovržlivě například o homosexuálech. Když se takovému dítěti stane, že v sobě odhalí náklonnost ke stejnému pohlaví, nemá možnost v rodině o tom s nikým hovořit, cítí se nepatřičně a přirozeně hledá úkryt. Nejčastěji v jiné realitě. Takový model rodiny je jedna z nejefektivnějších cest k drogové závislosti. Tohle si společnost neuvědomuje, odlišnost stále nepřipouští.

Intuitivní pedagogové říkají, že děti nikdy nic nedělají špatně. Může ale být každý učitel tak pozitivním vzorem, aby se děti vyhnuly „slepým uličkám“?
Ve Švédsku říkáme, že od dětí a opilců se dozvíte pravdu. Jenže opilec, když vystřízliví, vrátí se k normálu a sebekontrole a pak i ke lži. A stejně jsou na tom děti, když vyrostou, naučí se lhát. Ale je velký rozdíl mezi nevinnými lžemi – například když zapírám, že jsem snědl všechny bonbóny – a životními lžemi. Když si třeba budete chtít koupit auto, jistě si dáte záležet na tom, aby stálo co nejméně. Když se to podaří, budete na sebe hrdý, pochlubíte se kamarádům, že vám stačila tak nízká částka. Ale na druhé straně je prodávající, který si také říká, že kupujícího pěkně natáhl, protože prodal, jak nejdráž mohl. Situace nabízí dva pohledy na svým způsobem dva spokojené lidi. Zkusme si to ale otočit. Co kdyby se chtěl prodávající zbavit auta co nejlevněji, aby nikoho nepoškodil a kupující by zase chtěl zaplatit co nejvíce, aby prodávajícímu neublížil. A přesně tak bychom měli vychovávat děti, nepředkládat jim lži, kterým mají věřit.

Když za vámi přijde dítě s nějakým problémem a vy mu chcete pomoct, jak klíčový je čas? Musíte umět zareagovat vždy hned? A věříte vždy, že se rozhodnete správně?
Především to nemůžu cvičit na dětech, nejdříve si musím zkoušet reakce sám na sobě. A to je také důvod, proč hrajeme hry. Poznáváme se při nich navzájem a dostáváme vhled do toho, co se v dětech děje. A jedna z klíčových věcí, kterou musíme cvičit, je bdělá přítomnost. Ve třídách, které mají třicet čtyřicet studentů na jednoho učitele, je to ale téměř nemožné.

Je hra nejdůležitější součástí intuitivní pedagogiky?
V dětství si nehrajeme proto, abychom uspěli, ale chceme se ujistit, kým vlastně jsme. Když půjdeme ještě o krok dál, dovolím si tvrdit, že hra bez pravidel, které vytvořili dospělí, je základem pro budoucí kreativitu. Děti si hrají s úžasem a můžou nás to naučit. Při hře tvoří dítě v každém okamžiku realitu, nikdy to není iluze. Děti si nehrají s nějakým dopředu vymyšleným cílem, ale tady a teď a jsou plně soustředěné na proces, nikoliv na výsledek. A abychom mohli dítěti porozumět, musíme rozumět nejprve sami sobě, a to včetně svých vlastní stinných stránek.

Jak používáte hry ve vyučování?
Hry jsou skvělé například pro mladé lidi s ADHD. Potřebují se naučit soustředění, k čemuž musí mít důvod. Když si hrají, zjistí, že nemají problém se soustředit. Spíš nechtějí dělat věci, které jim někdo přikázal, a oni nerozumí tomu, proč by je měli dělat. Hry pomáhají i autistickým dětem. Říká se o nich, že nedokážou chytit letící věc. Mám ale vyzkoušenou hru, při níž se hází s tyčemi, díky níž se probouzejí k vědomí. Pokaždé, když je ve hře nějaký prvek překvapení, musí se autista probudit. Je zajímavé, že milují právě ty okamžiky probouzení. Děti s ADHD to mají podobné. Při hře vědí, proč se musí probudit. A když hrají navíc ještě společně, každý dostává, co potřebuje.

Má to samozřejmě své limity – není to možné dítětem s ADHD a násilnými sklony a téměř spícím autistou. S klinickými pacienty se dělají jiná cvičení.

Často také ve škole kombinujeme hry s hudbou, snadněji pak zmizí vyvyšování se nad druhé ve smyslu: já jsem v tom dobrý a ty ne a naopak. Zmizí i věty jako: já neumím zpívat, já neumím matematiku. O to mi přesně při hře jde, abych odstranil různé bloky. Když si děti hrají, pozoruji je, co dělají. Když pozoruji dítě, soustředím se na ně, ne na jeho problém. Obracím s k jeho zdravé části. To je velmi důležité pro léčebnou pedagogiku.

Můžete popsat školu, kterou už třiadvacet let budujete?
Na začátku jsme měli dvě děti – jedno s Downovým syndromem a druhé mentálně postižené. Potom přišli rodiče dalších dvou chlapců, kteří byli unavení a otrávení ze školy, navíc měli trochu problém s marihuanou. Přijali jsme je a rychle zjistili, že právě pro ně můžeme něco udělat. Vzniklo pět dílen, v nichž jsme pracovali s kovem, dřevem, betonem, hudbou a nejrůznějšími druhy umění.

Na úplném začátku jsme byli čtyři učitelé a pět dětí, teď o dvacet let později máme třicet žáků a dvanáct učitelů. Většina našich žáků má nějakou diagnózu, a to od dětské mozkové obrny, přes děti, které vůbec nemluví, ale už nemáme moc drogově závislých. Máme děti z rodin, kde je domácí násilí, další si prošly sexuálním zneužíváním či obtěžováním, děti, které trpí poruchami příjmu potravy. Je to tedy celá škála mladých lidí, kteří se jaksi nehodí do současného vzdělávacího systému. Snažíme se pro ně vytvořit místo, záměrně neříkám školu, kde bychom mohli společně žít. Máme velmi přísné pravidlo pro učitele: když učitel naváže vztah s žákem, musí mu být k dispozici prakticky pořád. Jinak bychom se moc od ostatních podobných pracovišť nelišili. Sám mám skupinu pěti až šesti dětí ve věku kolem sedmnácti, osmnácti let.

Pracujeme s principy intuitivní pedagogiky, o níž jsme už mluvili. Naším cílem je, aby žáci odešli po ukončení docházky do zaměstnání a mohli vcelku normálně žít. Osmdesáti procentům z nich se daří založit rodinu. Během těch let jsme už měli kolem šesti set žáků.

Jaké jsou podle vašeho názoru nejzásadnější dovednosti současného učitele?
Zkusím to vysvětlit v obraze. Když byl Lev Tolstoj malý, seděl se starším bratrem schovaný pod stolem ve tmě, protože přes stůl měli přehozený koberec. „Představ si, brácho, kdyby to všude na světě bylo tak skvělé jako to místo, kde teď jsme,“ řekl malému Lvovi bratr. „To je ale jednoduché,“ odvětil Lev. „Stačí říct tři slova, která jsou napsaná na větvičce zakopané venku za domem.“ Bratr samozřejmě hned toužil větvičku vykopat. „Takhle jednoduše to nejde,“ odvětil Lev. „Musíš napřed na kopec, tam najdeš kámen, který zkusíš poslouchat tak dlouho, až se ti ta slova ozvou.“ A bratr samozřejmě mladšímu nevěřil. Lev mu ovšem přispěchal s další radou: „Musíš to cvičit. Třeba tím, že celý rok nepomyslíš na Bílého medvěda,“ řekl Lev. A starší bratr se zhrozil, že to přece už vůbec nejde. A pak Lev napnul nit pár centimetrů nad zemí a řekl, pojďme po ní chodit. „Teď začneme cvičit a za rok můžeme změnit svět,“ řekli si nakonec. A je to dobré podobenství, protože je pravdivé. Ne proto, že by po roce cvičení skutečně bylo možné zachránit svět, ale pokud začneme cvičit věci, které zprvu vypadají jako zhola nemožné, kousek po kousku se nám tak daří měnit svět. A to samé má dělat učitel. Pomalu kráčet a neodchýlit se od svého plánu.

Nikdy bych nechtěl vychovávat děti, aby byly dobrými občany společnosti přesně podle mé představy, ale aby byly natolik svobodné, že budou chtít změnit společnost. Jak? To učitel nemůže předjímat, o tom nemá ani potuchy. Svět, který jsem já sám utvářel, není ten, v němž by měly žít i naše děti. Budu rád, když získají odvahu a svobodu, aby uskutečnily změnu. K tomu jim chci pomáhat.

Spolu s otcem Pärem patří Johan Ahlbom k zakladatelům a průkopníkům intuitivní pedagogiky. Od poloviny osmdesátých let vyučoval ve Skandinávii na několika školách waldorfského typu. Nyní působí v západním Norsku nedaleko Bergenu, kde pracuje s mladými lidmi, kterým se z různých důvodů v běžném systému škol nedaří. A v intencích intuitivní pedagogiky se snaží působit i na osobnostní rozvoj svých žáků – zejména hrami, které prohlubují bdělou pozornost, ale také celkovým přístupem. „Člověka, ať je dospělý nebo dítě, nemůžu změnit, ani opravit. Mám ale možnost změnit svůj vlastní vztah k němu a své reakce,“ říká Ahlbom.

Vyšlo 8. 1. 2018 v magazínu o vzdělávání bez hranic Perpetuum.