Lednová návštěva berlínských lesních školek se již tradičně nesla ve znamení aktuálního tématu, které se fungováním školek prolíná. Tentokrát jsme se ptali, jak školky odolávají nečekaným krizím, ať už v podobě covidu, nebo války. V čem je příroda léčivá a jsou lesní školky v něčem odolnější či pružnější než jiné vzdělávací instituce? Jak se v dané školce s každodenními, ale i nečekanými výzvami potýkají?

"Demokratická školka"
První den berlínské návštěvy i přes lednový čas hřálo slunce a jednu ze skupin vítala lesní školka Lesní knížata (Waldfürsten) nacházející se v okrajové části Braniborska. Našimi průvodci po areálu školky byly děti, které nás provedly zázemím se třemi maringotkami – jedna sloužila k odpočinku, další jako tvořivá dílna, v poslední děti obědvaly. Prakticky celý den, včetně svačiny, jsme však setrvali mimo zázemí školky v blízkosti nedalekého lesa. V průběhu dopoledne jsme se pak přidali ke skupince dětí, které se rozhodly jít na jejich oblíbené "šplhací místo", ostatní děti si zůstaly hrát na přírodním pískovišti. "Chcete jít jednodušší cestou nebo tou náročnější?" Ptá se dětí průvodce Johannes. A většina se rozhodla pro dobrodružnější trasu, kterou jsme se vydali společně s nimi.
Právě demokratický přístup k rozhodování je jedním z principů, na kterém si školka Lesní knížata zakládá a v určité míře se prolíná také ve fungování ostatních navštívených školek. Ačkoliv mají děti nastaveno, co se bude daný den dít, mohou se o průběhu aktivit rozhodnout samy. A to včetně spánku, který, jak později zjišťujeme, neplatí ani pro ty nejmenší děti. Průvodci na děti v žádném ohledu nespěchají a nechávají je fungovat jejich tempem – jako například při oblékání. „Když chce dítě oblékání vyzkoušet, dostane času kolik potřebuje. Pokud se pak vzteká, že mu to nejde, říkáme mu, že to umí, je to pouze o čase,” dodává Johannes.
"Je to přístup, od kterého naše lesní školky spíš odrazujeme. Děti v tomto věku potřebují od dospělých jasno v tom, co se kdy děje. Nikoho do ničeho nenutíme, ale odpovědnost za program na děti nepřenášíme,” kontruje Tereza Valkounová. I to je smyslem exkurzí – ověřit si, jaké postupy chceme a jaké ne.

Pozorování přírody jako součást předškolní přípravy
Lesní knížata pracují cíleně s předškoláky jeden den v týdnu a to s pomocí metodických listů, ale také prvkem tzv. Kojotího učení. „Každé dítě si najde své místo, kam se pravidelně vrací a kde je samo. Pozoruje, jak se příroda mění během roku. Začíná se na 3 minutách a postupně toto pozorování přejde až na 20 minut,” přibližuje Johannes. Děti mají místa dost daleko od sebe na to, aby se mohly soustředit samy na sebe a nic je nerozptylovalo. Někdy jim průvodci dají otázku k zamyšlení, o které se pak společně baví. Předškoláci také dostávají určité výzvy, jako je neschůdná cesta, pozorování stop, nebo mají projít situací, kde musí spolupracovat. Děti jsou zároveň hodně podporovány, aby se naučily rozpoznat problémové situace a hledaly řešení dohodou, braly ohledy jeden na druhého. Podle postřehu některých z navštívených školek je potřeba v této oblasti pracovat o něco více, protože po covidu, kdy děti byly více mimo kolektiv, mají horší schopnost řešit konflikty.

Integrace dětí z Ukrajiny není běžná
Ve školkách jsme se nepotkali s tím, že by mezi dětmi byly také děti z Ukrajiny. Pouze ve školce Lesní knížata jsme si mezi dětmi všimli jednoho, které se projevovalo o něco méně než ostatní a spíše se drželo stranou. Nakonec se ukázalo, že se jedná o chlapečka z Ukrajiny. Integrace uprchlíků však nebývá úplně běžná. V Německu mají totiž rodiče zákonné právo na školku již od jednoho roku dítěte a vzhledem k nedostatečné kapacitě nemají uprchlíci moc prostoru místo ve školce získat. Tento chlapeček zde byl z iniciativy jedno ze zaměstnanců školky, který sám jezdil na Ukrajinu pomáhat a dítě si tak vzali dobrovolně.

Financování obstará stát
Jednou z výhod, které lesní školky v Německu mají, je bezpochyby financování, které z 90 % probíhá z kraje a zbytek se rozdělí mezi město (pokud vnímá školku jako potřebnou) a rodiče. Právě financování školky se ukázalo jako jedna z předností německého systému, kdy se školky ani rodiče nemusejí obávat, že v případě krize budou nuceni hledat jiná řešení a mají jistotu v tom, že se o ně vláda v oblasti zajištění financování školky postará. Zároveň se tím lesní školky stávají skutečně dostupnými pro všechny a nejsou jen pro rodiče, kteří si to mohou dovolit, jako je tomu bohužel v České republice.

Prodlužování provozní doby
Berlínské lesní školky mají 5denní pracovní dobu, přičemž každá spolková země má odlišná pravidla. Obecně se však tlak na prodlužování provozní doby, který jsme pozorovali i v minulých letech, již propsal do praxe. Například v Braniborsku mohou mít provoz delší než 6 hodin (pro dvouleté šestihodinový provoz zůstal), v Berlíně pak některé z navštívených školek fungují i 10 hodin. Tento trend hraničí s tím, co malé děti potřebují – odpočívat a být také doma, s rodiči. Ačkoliv se Berlín, a obecně Německo, potýká s nedostatkem míst ve školkách i pedagogických pracovníků, v lesních školkách nebylo výjimkou, že na 14 dětí byli k dispozici 4 dospělí, přičemž v každé ze školek učili muži (někde dokonce jejich počet převažoval). Pedagogická profese je totiž v Německu lépe ohodnocena, jak společensky, tak finančně, přičemž přínos mužského elementu je jednoznačný. Současně je možné do školky docházet aniž by bylo potřeba pedagogické vzdělání, respektive lze rovnou nastoupit na praxi a k tomu se dovzdělávat.

Rozdílné pojetí komunity
Každá z navštěvovaných školek trochu jinak přistupovala ke komunitě rodičů dětí, které do školky docházely. V případě školky Lesní knížata rodiče spolupracují na běžném chodu školky, kde mají hodinu měsíčně pracovat v zázemí. Pokud se tak nestane, platí 10 EUR. za každou neodpracovanou hodinu, přičemž se tato částka odvíjí od minimálního platu. Současně mají školkovou radu, kde dva rodiče sbírají náměty, pokud chtějí něco řešit. Ve školce Robin Hood naopak byli rodiče součástí ranního kruhu, kde společně s dětmi a průvodci zpívali. Společně také procházeli významné milníky v životě dítěte, jako je třeba i smrt někoho blízkého. V den naší návštěvy jsme tak byli u toho, když se ve školce všichni písničkou loučili s dědečkem, který jednomu z dětí zemřel.

Putovní průvodce Alfred
V rámci exkurze jsme se potkali také s Alfredem, putovním průvodcem, který dobrovolně chodí do kamenné školky, které nabízí venkovní program pro děti. Tím, že je respektovaný v místní komunitě, tak se mu snaha o častější pobyt dětí v přírodě daří. S dětmi chodí do nedalekého lesa jednou týdně a sám říká, že vidí u dětí pokroky a to ho motivuje. Zaměstnanci dané školky, však nemají velký zájem se na učení přírodní pedagogiky podílet a Alfred se tak obává, že jakmile ze školky odejde, tato iniciativa zmizí. Nadějí jsou pouze rodiče, kteří by mohli pobyt venku vyžadovat. Součástí “jeho” skupinky jsou také děti z dětského domova, na kterých je vidět, jak je příroda v mnoha ohledech léčivá a pomáhá vypořádat se s náročnými životními okamžiky. S Alfredem jsme strávili dopoledne v nedalekém lese, kde měly děti možnost díky mrazu prozkoumat zamrzlé jezírko a vidět, jak funguje led. Sílu živlů pak dále poznávaly při svačince u kostela, kde jsme se ohřály okolo ohně. Rozdělili jsme se o jablka a sušenky, hodili větvičky do ohniště. Cestou zpět jsme se střídali ve zpívání českých a německých písní a děti se držely poblíž, dokud nepotkaly stromy nebo třeba posed, na který mohly vylézt. „Můžu vylézt na ten posed? Jen dva schody”. A opravdu, ani o schod více. A tento vzájemný respekt a klid byl společný všem školkám, které jsme při berlínské exkurzi navštívili.

V únoru nás čeká berlínská návštěva, která se uskuteční poprvé. Těšíme se, co budeme s kolegy z německých lesních školek sdílet a také na jejich postřehy k fungování lesních školek u nás.

Děkujeme všem pražským LMŠ a LK, které se budou na exkurzi spolupodílet!  

Exkurze se konají s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti.