Proběhl několikrát odkládaný světový kongres environmentální výchovy (WEEC), kterého se zúčastnily i delegátky Asociace lesních MŠ. Důraz na osobní setkání stál za to – ať už v mezičase přednášek, či v doprovodném programu, ve kterém ALMŠ nabídla exkurze do lesních školek. Přinášíme vám to, co nás nejvíce zaujalo z pohledu teorie i praxe lesních školek. 

Teorie klimatického vzdělávání
Environmentální výchova se posledních pár let orientuje směrem k tzv. klimatickému vzdělávání. Bude proto dobré načíst jazyk tohoto kmene. Příspěvek o tom měl například Miroslav Novák z Ministerstva životního prostředí, které nedávno vydalo publikaci Klima se mění, a co my? Účastníky zval také na dokument o tzv. environmentálním žalu Žal žen. Zhlédnutí dokumentu vyvolává pocit, že jde o hodně, není na co čekat, a že angažovat nějakým způsobem se může skutečně každý. 
Podobně urgentně k tématu přistoupil i inspirativní řečník David W. Orr. Doslova mluvil o tom, že „...pandemie byla jen malou předehrou klimatické změny,“ a vzápětí dodal „je to čas pro sociální a politickou kreativitu“. Podle Davida W. Orra je úkolem vzdělávání učit novou generaci chránit přírodu politicky. Tím jsme u základních kamenů vzdělávání – hodnot, které předává a kultury, kterou rozvíjí.
Arjen Wals z holandské Wageningen univerzity osobně představil příklady, kde je změna směrem k udržitelnosti patrná, např. „dýchajících třídy“ (breathing classrooms) plné zeleně, opravárenské kavárny (repair cafe), kde jsou u stolů k dispozici erární nástroje k běžné opravě věcí. 
Byly z nich patrné trendy obdobné s lesními školkami – změna se účinněji děje zdola. Doslova z úst A. Walse zaznělo, že „udržitelnost volá po decentralizaci“. Druhým trendem je proměna „kultury strachu a bezmoci v kulturu naděje a prostoru pro akci”. Upozornil na možná skrytá rizika. Skutečná změna (transition) neznamená optimalizaci. „Pokud optimalizujeme, konzum pokračuje,“ upozorňuje Arjen Wals.
Skutečná změna směrem k udržitenosti je taková, že je její volba snazší – je skutečně dostupnější, skutečně nízkoprahová, skutečně dobrovolná atd. Jinak se změna nestane. Posluchače v závěru provokoval, že je dobré vyhledávat synergie, ale to nemá znamenat vyhýbat se konfliktu. I ten je hybnou silou změny. 

Praxe jako nosný strom teorie
Teorie a vědecké poznatky sice dávají skvělé podklady pro poznání světa, jejich převedení do praxe je však někdy obtížně uchopitelné anebo chybí politická vůle k jejich umožnění (jak upozornil již zmíněný D.W. Orr). Exkurze do terénu lesních školek jasně ukázaly, že akademická sféra potřebuje prosakovat do praxe ke konkrétním lidem a místům a obráceně. 
Účastníci ze zemí jako Holandsko, ale i Finsko či Švédsko neskrývali místy až dojetí nad tím, jak mnohavrstevně lesní školky naplňují to, o čem je v akademické sféře řeč. Zahraniční hosté s dětmi hráli divadlo, zpívali, hrabali zahradu, šplhali po laně do svahu. A zároveň se divili, že je to možné. Nepochybovali o tom, zda je to pro děti bezpečné či přínosné. Pochybovali o tom, zda to umožňují stále se zpřísňující formální podmínky vzdělávání. Česká republika se v tomto směru stává příkladem progresivní země s inovativním prvkem ve státem podporovaném proudu vzdělávání.
Mnozí řečníci během konference vkládali naději do mladé generace a její podpory směrem k udržitelnému vnímání světa. Například rakouský projekt s výmluvným názvem Making a Change měl za cíl podpořit mladé lidi, aby se právě oni stali hybnou silou změny. Záměrem bylo změnit neudržitelné hodnoty a postoje pomocí kritického myšlení, a to také díky zapojení vrstevníků, se kterými mohou tato poznání sdílet. Nástrojem pak byly vědecké dialogy, školení měkkých dovedností, ale také představení vědy pomocí interaktivních a neotřelých nástrojů, ať už pomocí umění, nebo třeba workshopů na sociální síti Tik Tok. Snahou bylo co nejvíce se přiblížit mladé generaci a zapojit ji do vnímání světa, ať už toho současného, ale také toho, co jednoho dne přijde. Přednášející pracoval s pojmem “klimatická spravedlnost” a možná právě to vystihuje to, čemu jednou budou muset další generace čelit.
Kalifornská profesorka Heidi Ballard zase vyzdvihovala roli komunity ve vědeckém bádání a představila způsoby, jak může být komunita dospělých, ale i dětí zapojena do vědeckého procesu a sama vidět a prezentovat environmentální změny společnosti. Hlavním předpokladem úspěchu bylo, že si účastníci vzali za zodpovědnost kvalitu sbíraných dat, měli možnost je prezentovat dál a bylo jim poskytnuto potřebné zázemí pro rozvoj potřebných znalostí například právě v oblasti sběru dat. Stěžejní bylo, že nasbíraná data vědci použili ve svých výzkumech, což umožnilo komunitě i dětem nejen vnímat změny v přírodě, ale zároveň budovat propojení mezi vědou a komunitou. 

Předškolní vzdělávání neustále roste na významu
Část konference se věnovala vlivu a vnímání přírody u předškolních děti. Jedním z řečníků na téma vztahu předškolního vzdělávání a udržitelnosti byl také Thomas Beery. Ve své přednášce připomněl knihu Poslední dítě v lese (Last child in the Woods, Richard Louv) a s tím související nebezpečnou trajektorii ztráty přírody. Kladl si otázku, jakou ekonomickou hodnotu můžeme přírodě přisoudit a zde se dá vlastně spojení dětí a přírody nějak měřit (Being and becoming in nature: Defining and Measuring Connection to Nature in Young children). 
Na přednášce T. Beeryho zazněla již dlouhodobě opakované skutečnost, která se však mnohdy s praxí nepotkává. Ta říká, že propojení s přírodou během dětství dává přirozeně základy pro dlouhodobý zájem a potenciál pro udržitelný přístup k přírodě. Podle Beeryho ale i dalších je stěžejní, aby byla ranému dětství (od dvou do pěti let) věnována v odborné literatuře pozornost a vnímá, že toto období vztahu dítěte k přírodě je výjimečné.
Děti jsou podle něj naladěny na kouzlo života způsobem, který je pro mnohé z nás nedostupný. Pevně žijí v přítomném okamžiku a dokáží se soustředit na místa, která my dospělí považujeme za samozřejmost. Ve svých výzkumech se Beery zaměřoval na ztělesněné zážitky dětí z přírody: fyzické a multisenzorické zážitky, které propojují dítě a přírodu. Kromě toho zdůrazňoval vzájemnou kvalitu vztahu mezi přírodou a dětskými zážitky a ve svých přednáškách vycházel mimo jiné z vědeckých publikací Luise Chawly, která se dlouhodobě zabývá právě přínosem kontaktu s přírodou v předškolním věku. Výzkumy tento přínos již tolikrát potvrdily, že je opravdu překvapivé, jak málo je v životě dětí kontakt s přírodou přítomný. Proto zmiňoval např. přínos organizace NWF (National Wildlife Federation), bojující za komplexní politická opatření v oblasti obnovení kontaktu dětí s přírodou.
Sue Eliot, australská propagátorka předškolního vzdělávání pro udržitelný rozvoj, ve své přednášce zmínila rovinu well-beingu, která souvisí s environmentálními podmínkami. Ty reprezentují např. přístup k pitné vodě, čistému vzduchu či půdě. Tyto podmínky máme společné s ostatními organismy na Zemi. A stávají se vlivem člověka méně dostupné či samozřejmé. Kongres ve více přednáškách dával prostor pro odklon od antropocentrického vnímání světa, tedy takového, kdy je člověk centrem priorit a určujícím faktorem pro to, co je či není v přírodě vítané. Ke slovu se stále více dostávají kultury, často domorodé, které přirozeně udržují podmínky k životu a můžeme se od nich učit. Sue Eliot použila pojem regenerativní vzdělávání – další z nových konceptů popisujících nezbytnou změnu. Blíže jej nerozváděla, ale principy, které lze k této teorii dohledat, jdou opět mnohem dále než pouze ke kosmetickým změnám umožňujícím pokračování statu quo. Další řečnice v této sekci doplnila přístup, který je naopak starý jako vzdělávání samo a stále velmi aktuální – praxe odpovídající vývojovým potřebám (Developmentally Appropriate Practice – DAP). Jak název napovídá, bez znalosti vývojových zákonitostí dítěte opravdu obtížně nastavíme dobré podmínky vzdělávání – pro předškolní věk plný změn to platí opravdu silně.

David Sobel nezklamal
D. Sobel je zakladatelem místně zakotveného učení a autorem principů her uplatněných také v knize Nejlepší hry z lesních školek. Na jeho osobní přítomnost jsme se těšili, ale ze zdravotních důvodů to nebylo možné. Jeho online přispěvek přesvědčil, že je to člověk, který ztělesňuje propojení teorie s praxí. Nejprve shrnul seznam výzkumů, které tomu, kdo snad ještě pochyboval o potřebě kontaktu dětí s přírodou, musel vyrazit dech. Od vlivů na zdraví, přes úspěšnost ve vzdělávání až k tomu, co se občas obáváme vyslovit jako nepodložené. 
Kontakt s přírodou má skutečný a ověřený dopad na chování lidí v dospělosti, potvrzují to výzkumy zaměřené zejména na tzv. významné životní zkušenosti (significant life experiences – SLE). Poté plynule přešel k praxi. Prezentoval, jak se školy adaptovaly na covid ve Spojených státech. Zaměřil se pochopitelně na školy, které zvolily učení venku jako bezpečnou strategii. Dle jeho slov se řada z nich po skončení pandemických omezení rozhodla u této formy vzdělávání zůstat.

Článek zveřejnil také Ekolist.cz 6. 4. 2022.